ZPĚT

Marta Jandová: Co nevyskáču na koncertech, vychodím se psy

Během vystoupení působí jako uragán. V soukromí se naopak obklopuje tichem. S chutí vzpomíná na maminčiny polévky. Přiznává, že miluje život v pohybu.

Jaké vzpomínky z dětství se vám vybaví, když se začne mluvit o jídle?

Jako první se mi vybaví, jak jsme s našima jezdili každý víkend, prázdniny a o svátcích na chatu. Jakmile jsme dorazili na místo, rozeběhli jsme se s bráchou po celé vsi za kamarády. Ve chvíli, kdy měla máma hotový oběd nebo večeři, vzala obrovský kravský zvon, vyšla ven na pavlač a hlasitým zvoněním nás svolávala ke stolu.

Běžela jste k němu ráda?

Hodně ráda. Už jako malou mě jídlo bavilo. Určitě za to může i fakt, že maminka opravdu dobře vařila. Díky ní jsem se toho hodně naučila. Letos to bude jednadvacet let, co zemřela, a mně se po ní pořád stýská. Jsem ale přesvědčena, že je pořád se mnou.

Je nějaký recept, který jste od ní odkoukala?

Vždycky dělala senzační polévky. Třeba její bramboračka je nezapomenutelná. Tu jsem od ní odkoukala už jako prcek. Naposledy jsem ji vařila o Vánocích. Bylo jí tolik, že jsem ji s sebou vzala k tátovi, kam jsem jela na Boží hod. On ji ochutnal a řekl, že je přesně jako od mojí maminky. To mě hodně potěšilo. Nečekejte ale žádná velká tajemství šéfkuchaře. Snad jen to, že do ní dávám noky, sušené hříbky, které mám od tety, a opravdu hodně zeleniny.

Jaké byly vaše první pokusy s vařením?

Ty začaly na škole v rámci povinných hodin a pokračovaly doma s pomocí maminky. U nás jsme byli zvyklí na teplé snídaně, takže jsem jako první uměla připravit vajíčka a palačinky. Musím se ale přiznat, že dneska podle receptů moc nevařím. Ráda improvizuji, hlavně když jsem sama doma. Hledám po bytě vhodné ingredience a doslova čaruji. Naposledy jsem si takhle vykouzlila typickou českou čínu. Bez větší sebechvály říkám, že se mi vážně povedla. Sice jsem na začátku chtěla připravit dietní jídlo, což tak nakonec nedopadlo, ale stálo to za to. V poslední době se opět vracím k vaření.

Myslíte si, že jídlo dokáže lidi stmelit?

Nedávno jsem viděla krásný film Antonia, který sleduje život několika generací. Jedna scéna tam pro mě byla klíčová: početná rodina a spousta jejích přátel sedí na statku u obrovské tabule. Do toho svítí sluníčko, všude leží čerstvé bochníky chleba a z celé atmosféry je cítit neskutečná radost. Hostit své blízké – to je to, co mě baví. Nejradši bych pozvala a nakrmila kohokoli, kdo se objeví poblíž. To jsem asi zdědila po mamince. Máma pro přátele vždy s chutí připravila snad pět kilo malinkatých řízečků, spoustu salátů a jednohubek.

Řadu let jste strávila v Německu. Zamilovala jste si tam nějaké jídlo?

To, že se mi po jednom stýská, jsem zjistila až po delší době, když jsem v české restauraci poprvé v životě vyzkoušela slovenské halušky. Došlo mi, že to jsou vlastně německé schupfnudeln, což jsou noky se zelím a špekem. Takže jakmile plánuji návštěvu své bývalé tchyně, která se stala mojí druhou mámou, vždycky si u ní „objednám“ schupfnudeln.

Bylo naopak něco, co vám z německých tradic nesedlo?

Jedna věc se mi nelíbila, a to že v některých regionech se jedí na Vánoce bílé klobásy. Klobása je pro mě něco jako vuřt, který si dám, když se potřebuji rychle zaplácnout. Rozhodně nepatří na sváteční stůl. Proto jsem v Německu tvrdohlavě prosazovala kapra a připravovala báječný bramborový salát podle receptu, který mám od táty.

Dá se mluvit o zdravém životním stylu, když jedete na turné?

Hodně záleží na tom, jaký status máte. Na prvních koncertech s naší kapelou Die Happy jsme hráli maximálně za pizzu nebo špagety. Ve dvaceti jsem ale taková jídla dokázala bez problémů vyskákat během jednoho koncertu. Teď po třicítce mi to dělá mnohem větší problémy. Už je ale i jiná situace. Když jsme teď měli vánoční turné po německých městech, zažili jsme úžasný catering. Třeba v Kolíně nad Rýnem nám připravili skvělé kuřátko s fenyklem a paprikou. Nechyběly ani krevety, rýže, těstoviny a čerstvá zelenina. Tu miluji. Na turné po České republice je to s jídlem trošku těžší. Většinou na nás čeká guláš, čabajka, klobásy, housky a rohlíky, což vám moc síly nedodá. Ale já mám i taková jídla ráda.

Skupina Die Happy

Kde berete energii, abyste během koncertů vydržela řádění na pódiu?

Nevím. Mě to prostě baví. Občas se ale trochu zlobím na svoje fanoušky, kteří nedokážou pochopit, proč po koncertu pokaždé nevyjdu ven, abych se s nimi vyfotila a podepsala se. Není to z toho důvodu, že bych snad nechtěla. Já na to prostě nemám sílu. Během celého koncertu skáču a do toho zpívám. Když skončíme, potřebuji minimálně půlhodinu, abych se „dopotila“. Moje tělo je totiž pořád v pohybu a nedokáže se zastavit. A tak sedím v zákulisí, mám mokré vlasy, rozmazané šminky a vzpamatovávám se. Kluci se bez problémů umyjí, převléknou, navoní a jdou mezi lidi. Já nemám šanci. Jakmile bych se osprchovala, okamžitě bych se znovu zpotila. Když se tělo konečně uklidní, cítím velkou únavu a nejradši bych šla okamžitě spát.

Vyčerpává vás to víc než před lety?

Samotné koncerty ani ne. Spíš mi víc vadí život na cestách. Už se mi stýská po mé posteli. V tahu vydržím nanejvýš čtrnáct dní. Když je to delší, trošku skřípu zuby. Často si mě zvou do vysílání německé televize. Jakmile přenos skončí, snažím se vrátit co nejdřív zpátky.

Jak o sebe nejradši pečujete?

Často si dopřávám masáže, během kterých dokážu naprosto vypnout. Nemám ale moc ráda hlazení, proto chodím na tradiční thajské procedury, kde mi dávají opravdu zabrat. Snažím se občas zajít i do fitcentra, abych ulevila bolavým zádům. Nejvíc klidu mi ale dodávají moji pejsci – voříšek Kašpar a fenka russel teriéra Katze. Vyrazím s nimi na procházku do parku, kde se mi nejlépe přemýšlí. Když se vrátíme domů, všichni tři si lehneme na gauč v obývacím pokoji a já zapnu televizi. Ani nevím, co běží za pořad (na rozdíl od Katze), prostě jen tak relaxuji.

Je pravda, že jste před pár lety odjela do Indie cvičit jógu?

Mám ráda duchovno a jóga mi vždycky přinášela klid, což je úplně opačná stránka toho, co mě obklopuje v životě. Říkala jsem si, kde jinde jógu ještě víc pochopit než právě v Indii. Odjely jsme s kamarádkou na podzim 2008 a strávily v zemi celkem tři týdny. Poslední týden jsme cvičily jógu v oblasti Severní Goy. Tahle cesta mě na určitou dobu dost zásadně ovlivnila. V polovině našeho pobytu totiž otřásl Bombají teroristický atentát, během kterého zemřelo víc než sto lidí. Jeden z útoků byl namířen na luxusní hotel Tádž Mahal, kde jsme pár dní předtím bydlely. Když jsme viděly snímky hořícího hotelu a mrtvá těla, nechápaly jsme to. Navíc jsme se dozvěděly, že manažer hotelu, se kterým jsme jednou obědvaly, přišel během útoku o manželku i děti, které ho ten den přišly navštívit. Byly jsme tím zážitkem hodně otřesené. Prostřednictvím jógy a meditace jsme se pak snažily pochopit fungování světa. Když jsem seděla při západu slunce na pláži a koncentrovala svoje myšlenky, měla jsem pocit, že mám díru v hlavě a jde do mě jakási síla z vesmíru.

Jak na Východě vypadá místo, kam jezdí Evropané za jógou?

My jsme bydlely v Mandrem Beach, kde před lety skoupil pozemky jeden Angličan, který se dříve živil jako makléř. Ze dne na den zahodil svoji kariéru a rozhodl se vybudovat hotelový komplex, který bude sloužit józe. Na první pohled vypadá ubytování v malých domcích na kůlech jako luxusní apartmá, žijete tam ale trochu asketicky. Na pokoji jsme neměly televizi ani internet. Místo toaletního papíru byla k dispozici jen hadice na umývání a v záchodě žily žáby. Jinak ale bylo všechno čisté. V komplexu je řada pavilonů, kde se vyučuje jóga, kterou jsme týden cvičily každé ráno a večer hodinu a půl.

Podařilo se vám za tak krátkou dobu zhubnout?

Povedlo se mi to, ačkoli jsem hlady rozhodně netrpěla. K jídlu jsme měli spoustu zeleninových salátů, rýže, ovoce a k pití hlavně vodu a čaj. Nezhubla jsem však váhově, ale spíš opticky. Tělo se mi vyrýsovalo a celkově zpevnilo. Pobyt v Mandrem Beach měl účinek snad na každého. Byli tam lidé, kteří jógu nikdy předtím necvičili. Jeden z nich dal po příjezdu při předklonu dlaně maximálně na kolena. Když odjížděl, dostal se skoro až k chodidlům. V tom je kouzlo jógy – postupujete ve své cestě milimetr po milimetru.

Měla jste na to trpělivost?

Je to zvláštní, ale ano. Jsem znamením Beran a v životě potřebuji mít všechno hned. V Indii mi ale soustředění nevadilo. Určitě za to vděčím i lektorce, kterou jsme měli. Byla úžasná. S námi tam cvičila i dvě roční miminka, která díky její energii dokázala celou lekci dávat pozor. Zdá se to až neuvěřitelné, ale jedno z nich se třeba vydrželo dívat celou hodinu a půl na své nožičky. Byla tam neskutečná pohoda.

Dokážete si představit, že byste se tam vrátila?

Určitě, ale asi bych si netroufla cestovat sama. Umím si však představit, že bych si kvůli tomu dala na tři měsíce pauzu od práce. Práce mě dělá šťastnou, ale nejsem na ní závislá. Zároveň však vím, že bez povinností bych se asi unudila k smrti. Mám navíc takovou povahu, že kdybych delší dobu neměla důvod vstávat a někam jít, tíhla bych k tomu, že zpustnu a nevylezu z bytu. Jakmile mě ale něco nakopne, srším energií a nedám se zastavit.

Co je pro vás tím správným motorem?

Okamžitě začnu fungovat, když něco musím. Třeba vstávat kvůli psům, abych je vyvenčila. Skvěle na mě funguje i světlo. V zimních měsících to vypadá tak, že jsem aktivní do chvíle, než přijde tma. V tu chvíli zhasnu i já. Jakmile ale zavolá přítel, že se staví, hned zase ožiji. Těším se na něj a jdu mu připravit něco k jídlu.

Je něco, co muži po svém boku nedovolíte?

Nejsem typ ženy, která by se nechala od partnera trýznit. Jakmile něco takového zjistím, utíkám od něj pryč a chci zpátky svoji svobodu. V partnerství to mám nastavené tak, že bych netolerovala úlet, ale naprosto respektuji, že můj přítel má právo na kousek světa, kam nepatřím. Některý muž je třeba zvyklý jezdit každý rok s kamarády na dovolenou, můj táta zase chodí každý týden hrát mariáš. V tu chvíli se nerozčiluji, že mi půl dne nezavolá. Podle mě všichni potřebujeme mít čas sami pro sebe. I já to tak mám, a to když jsem se svými psy.

Každá žena si v životě projde fázemi, kdy se více či méně líbí sama sobě. Jak tento pohled ovlivnili vaši partneři?

V mém životě se neobjevil muž, který by mi vzal sebevědomí. Když se o to někdo pokoušel, trvalo to jen chvilku a brzy se náš vztah rozpadl. Spíš mě každý z nich někam nasměroval. Třeba můj bývalý manžel a kytarista naší kapely Thorsten Mewes mě naučil a stále učí, jak být sociální. On se dokáže o své blízké báječně postarat a je na něj spolehnutí. Když mám problémy nebo nerozumím mužům, volám jemu.

Nebojíte se mluvit nahlas o svých problémech?

Ať jsem šťastná, nebo nešťastná, vědí to všichni. Řeknu to lidem v divadle i svým známým. Když mě něco naštve, dokážu se rozkřičet, bouchnout do stolu nebo vedu nekonečné monology, abych dotyčnému vysvětlila, co mě rozčílilo. Jsem totiž přesvědčena, že většina našich nemocí vzniká z našeho psychického stavu. Jedna moje známá nikdy nikomu neřekla, co ji trápí, a pak hodně vážně onemocněla. Naštěstí se vyléčila a změnila svůj život, ale stále nedokáže mluvit o svých problémech nahlas.

Muzikál Kat Mydlář

Čemu v životě věříte?

Tomu, že když vyšlete do světa špatnou energii, nějakým způsobem se k vám vrátí. Proto, když nechci jít do nějakého nabídnutého projektu, řeknu to na rovinu. Nesnažím se vymlouvat a omlouvat. Zajímavé je, že na to lidé reagují velmi dobře a většinou mi děkují za upřímnost. Je jasné, že také občas zalžu, ale jsou to jen maličkosti. V důležitých věcech se tomu vyhýbám. Jednou se mi změnily plány a musela jsem zrušit let, který mě stál hodně peněz. Nakonec jsem o ně přišla, ačkoli jsem měla letenky pojištěné. Úředníci po mně totiž jako podmínku k proplacení chtěli, abych uvedla závažný důvod, proč jsem let stornovala. Nedokázala jsem zalhat, že jsem byla třeba nemocná. Říkala jsem si, že kdybych uvedla, že jsem ležela v nemocnici, nakonec by to tak opravdu dopadlo.

Dokážete sama sobě bez vytáček říct, že potřebujete zhubnout?

V tomhle si nic nenalhávám. Nejsem ale typický dietář a bez jídla nedokážu fungovat. Myslím si však, že pomáhá, když člověk vyloučí sladkosti, pivo a přidá víc pohybu. Už teď se těším na jaro. Koupila jsem si nové kolo – skládačku se spoustou rychlostí – a chystám se nadlouho zaparkovat auto a vyjet do pražských ulic. V zimě je to s pohybem trochu horší. Vím, že mám teď kila navíc, protože jsem přibrala poté, co jsem vloni v létě přestala kouřit. Rozhodla jsem se proto v únoru vyzkoušet dietu v krabičce. Bude to ideální doba. Většinu času totiž strávím v divadle, kde budeme zkoušet muzikál Bídníci. Slibuji si od toho, že se díky tomu naučím i pravidelně jíst.

Média vás často označují za sexy ženu a vyzdvihují vaše vnady. Jak Češi reagovali na to, když jste před víc než rokem nechtěně ukázala bradavku v přímém přenosu?

Fanoušci byli úžasní. Uklidňovali mě, že nic nebylo vidět. Já sama jsem se ale chtěla zakopat hluboko pod zem. Jsem totiž hrozně stydlivá. Jít nahoře bez po pláži je pro mě nepředstavitelné. Jednou jsem si to dovolila v Kostarice, protože tam nebyla živá duše. Stejně jsem se ale pořád rozhlížela kolem sebe. Nevadí mi převlékat se před holkami v divadle nebo kluky v kapele, ale na veřejnosti ani náhodou. Už si to ani ve svém věku nemůžu dovolit. Věřte mi, že nikdy nebylo cílem mého života dostat svá nahá ňadra na titulní stránku bulváru.

Bojíte se dneska o své zdraví víc než před lety?

Bojím, ale snažím se, aby mě to příliš nesvazovalo. Možná mám větší strach než ostatní, protože mi maminka i brácha zemřeli na rakovinu. V životě jsem toho zažila hodně a uvědomuji si, že nejsem nenahraditelná. Ještě mám ale plány, které chci realizovat. Přeji si mít rodinu, domeček s vlastní zahrádkou, dovést jednou svoji dceru k oltáři a spoustu dalších věcí.


Očima šéfredaktorky

Marta je prostě živel, a ač je možná doma více s mikrofonem v ruce než před objektivem fotografa, focení jí nedělalo problémy. A jakmile fotograf sklopil objektiv svého fotoaparátu, šili s ní všichni čerti. Dokonce dokázala v upnutých džínách a na vysokých podpatcích vytřihnout jednu pozici z jógy, díky které si prý krásně dokáže protáhnout záda. No, má náš obdiv :-)

Marta Jandová (37) Dcera Petra Jandy ze skupiny Olympic nikdy nechtěla zpívat. Jejím snem bylo stát se tlumočnicí. Krátce po smrti maminky se v sedmnácti letech rozhodla odjet do Německa, kde se svým přítelem a později manželem založila rockovou kapelu Die Happy. Manželství se sice rozpadlo, ale kapela vydržela a slaví celoevropský úspěch. Zpátky do Čech se Marta vrátila po šestnácti letech a dnes se tu cítí doma. V roce 2009 se stala porotkyní v soutěži ČeskoSlovenská SuperStar. Muzikálům (Mona Lisa, Ať žije rokenrol!, Baron Prášil, Kat Mydlář) se věnuje hlavně proto, že ji baví. V březnu ji čeká premiéra Bídníků, kde ztvární madame Thénardier. Letos se chystá vydat sólovou desku a do budoucna chce založit rodinu. Má dva psy, spoustu energie a je šťastně zadaná.

13.2.2012 9:52 | IVETA VAŘEČKOVÁ

NAHORU

Přečtením článku spálíte: Vaše váha: kg

nápověda
  1. Mirkoslava

    Mirkoslava Jj,Jandovou mám ráda,je to Beránek,jako jáá :-* <3 :-))

    Pondělí 20:38

  2. musilta - Jitka

    musilta - Jitka taky ji mám ráda, jeví se mi jako temperamentní a upřímná holka a bezvadně zpívá <:-) <:-)

    Středa 15:51

Pro komentování článku je nutné být zaregistrován a přihlášen.

 
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pro přesnější výpočet si prosím nastavte výši své váhy. Výpočet je samozřejmě nutné brát s určitou rezervou, protože každý má jiný metabolismus.