FITweb

ZPĚT

Můj týden bez sladkostí

Milovnice čokolády Jana Benešovská se pustila do zajímavého experimentu. Cílem bylo nedat si celý týden žádné sladké. Jak to dopadlo?

Hned na začátku je třeba říct důležitou věc: Tento článek jsme s šéfredaktorkou Petrou naplánovaly v únoru a nakonec vychází v červnovém čísle. To samo o sobě je důkaz, jak daleko je od slov k činům, obzvlášť když k takové výzvě postavíte člověka, pro kterého je pouhá představa dne bez horké čokolády, oplatky Kit Kat, Milky nebo BeBe sušenek – bez přehánění – psychicky ohrožující.

Nejsem slaboch a v minulosti jsem zvládla ledacos: bydlet v pátém patře a měsíc nepoužít výtah, dva měsíce si nedat ani kapku alkoholu, odstěhovat se na druhý konec světa, přibrat „jen“ deset kilo a zase je shodit, uběhnout závod na 10 mil. Jenže sladkosti – to je jiná kapitola. Vím, že existují lidé, kterým se stává, že se zapomenou najíst nebo ještě hůř, že zapomenou, že existuje čokoláda! Slýchám od nich věty jako „sladké jsem neměla týdny a nechybí mi“ a připadají mi jako z jiné galaxie. Jak se dá zapomenout, že tyhle věci existují? Já na ně myslím skoro pořád a i teď, v téhle chvíli sedím v kavárně a popíjím – no hádejte co? Káva to není. A kdyby náhodou byla, pak moka.

PLÁNOVAT? RADĚJI NE!

Když jsem se rozhodla zkusit týden bez sladkostí, nejhorší bylo naplánovat, kdy ho uskutečním. Překvapivě se to nikdy nehodilo. V únoru jsem týden za týdnem měla tolik práce, že jsem tušila, že bez sladkostí budu jen z poloviny kreativní, což nebylo ideální. V březnu jsem jela pracovně do Paříže a z představy, že bych si kvůli článku nedala dezert, kdy vám přinesou „kafáč“ přikrytý tenkou čokoládovou krustou, celé to před vašimi zraky zalijí horkou čokoládou, aby se ta krusta propadla do propasti čokoládové pěny a makadamových ořechů, mi ještě teď naskakuje husí kůže. Prošvihnout takový zázrak? No a konečně, na konci března jsem odcestovala do Spojených států, kde je cukr druhé náboženství a 52 % Američanů si podle nedávného průzkumu myslí, že jíst zdravě (s omezeným množstvím sladkostí) je těžší než vyplnit daňové přiznání. Nedivím se jim.

Některé kamarádky o mně prohlašují, že jsem závislá. Pakliže je fakt, že v půl desáté večer nasednete do auta a jedete si do supermarketu pro tabulku čokolády, znakem závislosti, tak ano, jsem závislá. Sladkosti cloumají mým životem, každopádně se sluší přiznat, vybírám si. Projít kolem obchodu s cupcakes, aniž bych si alespoň nevyptala vzorek, ale nedokážu. Navíc hned v první den mého experimentu jsem objevila zajímavý problém: Co jíst, když si k snídani, svačině ani druhé svačině nemůžu vzít sušenky?

KDYŽ PRO SLADKÉ ROZBIJEŠ VÝLOHU

Můj kamarád Lumír dostal ve dvaatřiceti infarkt a na sladkosti se pár měsíců nesměl ani podívat. „To jdeš v noci se psem kolem Alberta, vidíš za výlohou upoutávku a máš pocit, že jestli ti okamžitě někdo nepomůže, sebereš dlažební kostku a tu výlohu vysklíš. Kvůli obrázku kofily,“ vzpomněla jsem si na jeho slova druhý den svého týdne bez sladkostí.

Bylo mi podobně. Jak jsou sladkosti, respektive cukr, návykové, a že tuto závislost nelze racionálně odůvodnit a už vůbec si prostě zakázat, dokazuje i nedávno zveřejněný článek v americkém vydání National Geographic, který zjednodušeně řečeno píše o tom, že jestli moderní společnost něco zabije, nebudou to války, ale cukr a nemoci způsobené jeho nadměrnou konzumací.

Myslela jsem, že podobné texty mi pomůžou, a že mě ani nenapadne vydat se do supermarketu, pro něco takového! Jenže sladkosti mi přinášejí radost, konejšivý pocit bezpečí a podporují kreativitu. Bez nich jsem nervózní, nepříjemná, nekreativní, nevýkonná v běhu (už tři dny jsem nevytáhla paty) a mnohem méně ochotná všímat si drobných životních radostí, o nichž denně píšu svůj blog. Čtvrtý den pokusu ze mě po extrémně dlouhé době nevzejde ani řádka, nebaví mě kniha a jsem naštvaná na celý svět. Konečně mi naplno dochází, jaký problém představuje odpírání.

Totiž, že čím víc si odpíráte, tím víc na to myslíte, jste naštvanější, až nakonec stejně… podlehnete. Ve chvíli nejtěžší jsem jmenovala jako svého zachránce váhu, jenže ta – potvora – zradila!
Neukázala po čtyřech dnech bez sladkostí (a skoro bez sacharidů) ani o deko méně a já se ve slabé chvíli vydala do obchodu. Prvně jsem se snažila obelstít banánem, bohužel k němu v mém supermarketu procházím – jak taky v USA jinak – oddělením cukrovinek. Popadla jsem brownie, balíček cookies s poetickým názvem „Ahoy“, Oreo sušenkám jsem zašeptala „zítra“. Pocit viny byl tak silný, že jsem je snědla, než jsem došla od pokladny k autu. Taky dlouhodobě jaksi věřím, že sním-li své prohřešky kvapně, nestačí si tělo přepočítat všechny ty kalorie a třeba ten hřích zapomenu?! Načež, asi minutu poté, jsem si připadala okamžitě o velikost tlustší, oteklá, neforemná a hlavně naprosto neschopná.

UŽ VÍM PROČ

Proč jím něco, kvůli čemu nikdy nezhubnu a v množství, které ohrožuje moje zdraví, ačkoli mám v plánu zůstat na tomto světě do stovky? Protože jsem unavená. Protože musím psát a nemám nápad. Protože potřebuju energii na běh. Protože je oslava.
Protože mi někdo nabídne.

A protože, přestože se lživě můžu snažit přesvědčovat o opaku, mi to prostě chutná. A došlo mi ještě několik věcí. Za prvé, že když se řídím vypracovaným jídelníčkem od odbornice, nehřešit sice nevydržím, ale sladkosti jím spíš proto, že jsem na ně zvyklá. Za druhé, že když ráno zdravě sladce posnídám (což je mi dovoleno), je po zbytek dne mnohem horší vydržet „nedat si“. Nicméně, za třetí, když nejsem v režimu „nesmím si dát ani čtvereček, protože dělám experiment a píšu článek“, hlava je mnohem lehčí a bažení menší. Protože NEMUSÍM nic a můžu všechno. Třeba se rozhodnout si nedat… Mimochodem, ano, mám před sebou horkou čokoládu. Ale jinak jsem už pět dní neměla ani kostičku.


Článek vyšel v časopise Dieta.

4.12.2018 1:01 | Jana Benešovská,

NAHORU

Přečtením článku spálíte: Vaše váha: kg

nápověda
 

Pro přesnější výpočet si prosím nastavte výši své váhy. Výpočet je samozřejmě nutné brát s určitou rezervou, protože každý má jiný metabolismus.