FITweb

ZPĚT

Můj první závod

Redaktorka Diety Jana Benešovská si vloni vyzkoušela závod We Run Prague. Možná vás její příběh přesvědčí, že to zvládnete i vy.

Čtvrtého ledna loňského roku jsem se zamilovala a potřebovala shodit pár, nejen povánočních, kil.
A protože se dlouhodobě neumím zbavit závislosti na čokoládě a jiných sladkostech, nejjednodušší bylo začít běhat. Pátého jsem začala tak pozvolna, až se to stydím napsat. U prvního domu na sídlišti, od kterého jsem chtěla už „běžet vážně“, jsem byla udýchaná tak, že jsem to skoro vzdala. Zpětně vlastně ani nevím, jaká vyšší moc zařídila, že se mi po pětadvaceti minutách na mém iPodu objevila číslovka 1,75 km. Vrátila jsem se domů a další tři dny nedělala nic. Výmluva byla nasnadě: mrzlo.
Protože se však odmítám zařazovat do klubu „nejdeistů“, čtvrtý den jsem si koupila permanentku do posilovny, napěchovala iPod devadesátkami, na které jsem se coby patnáctiletá svíjela na diskotéce, a začala běhat v posilovně na páse.

TRÉNUJ!

V teple, na rovném terénu a u sledování televizní obrazovky to šlo mnohem snadněji, každopádně pořád jsem běh nebrala příliš vážně. Když se mi chtělo, byť třeba jednou za týden, běžela jsem. Když nechtělo, flákala jsem se.
Uběhnutá vzdálenost se prodlužovala, ale bylo to tak postupně, že jsem si toho všimla vlastně až koncem dubna před třicátými narozeninami. Najednou bylo venku hezky, já si nazula boty, běžela a… pořád jsem mohla. Když jsem se zastavila, iPod mi gratuloval, že jsem zvládla 5,5 kilometru. Zhruba v té době se kdosi z mých přátel zmínil na Facebooku, že se koncem srpna běží v Praze závod We Run Prague na deset kilometrů. To pro mě byla motivace začít pořádně TRÉNOVAT, což znělo podstatně vznešeněji než „jenom“ běhat. Odeslala jsem přihlášku, nechala si vyrobit tričko s nápisem Never give up (Nikdy to nevzdávej) a začala se obden připravovat. V sobotu 31. srpna jsem bez zastávky uběhla deset kilometrů Prahou a zvládla jsem to pod hodinu.

PŘEDZÁVODNÍ POSILNĚNÍ

V ten den mi nebylo nejlíp. Od rána jsem byla z nepochopitelných důvodů nervózní a snažila se tu nervozitu něčím zahnat. Něčím – čokoládovým muffinem s pudinkem. Žaludek protestoval už při cestě tramvají do dějiště závodu, pražských Žlutých lázní. Potřebovala jsem na toaletu, ale fronta na dámské WC byla taková, že byť bylo hodinu před závodem, věděla jsem, že zařadit se do ní, start prostě prošvihnu. A tak jsem si naplánovala tu potřebu rozběhat. Nedostatek toalet je asi to jediné, co bych organizátorům vytkla. Jinak byl We Run Prague po všech stránkách perfektní. Bavila jsem se už na startu, kdy nás organizátoři rozehřívali „rozcvičkou“ v podobě mávání do kamer, objektivů fotoaparátů a hlavně na dva důležité hosty: Barboru Špotákovou, která závod odstartovala, a Paulu Radcliffe, která drží s časem 2:15:25 světový rekord v maratonu. Jak se asi trénuje na dvaačtyřicet kilometrů, které zaběhnete za něco málo přes dvě hodiny, přemýšlela jsem… Než jsem na to přišla, bylo odstartováno.

BĚŽEC HLEDAJÍCÍ ŽENU

Deset tisíc přihlášených znamenalo, že ke startovní lajně jsem víceméně „dokráčela“ až po osmi minutách od startovního výstřelu. Ještě prvních pár desítek metrů za ní jsem pořád spíš šla, než běžela. Zhruba po čtyřech stech metrech se ale začal dav trhat a ukázalo se pár míst vhodných k předbíhání – třeba tramvajové ostrůvky. Protože městská hromadná doprava v centru Prahy stála, využila jsem je, co to jenom šlo. Kličkovala jsem z jedné strany ulice na druhou a bavila se hesly, která měli na tričkách ti, co běželi přede mnou. U Mánesa jsem konečně dostihla kluka, který se možná přihlásil omylem. Na tričku měl totiž napsáno „I thought they said RUM“.
(Myslel jsem, že říkal RUM – místo anglického RUN – pozn. autorky.) Z nápisů na zádech bylo zřejmé, že v Praze běží různé národnosti, zaměstnanci firem i jednotlivci, a to z různých důvodů. Na Václaváku jsem předběhla kluka, který na We Run Prague hledal holku, co běhá.
Našel? Nevím. Ztratila jsem ho někde mezi haldou kelímků poházených po zemi kolem občerstvovací stanice a v nadšeném povzbuzování fanoušků okolo trati. Křičeli, tleskali, a když ke mně natáhla ruku asi desetiletá holčička, aby si se mnou tleskla jako s nějakou světovou sportovní hvězdou, bylo na mě toho všeho pozitivna už tolik, že jsem se málem rozbrečela.

V CÍLI

S takovou podporou mi to nemohlo nejít. I když, pravda, pomaleji, než jsem čekala. Pátý kilometr jsem v Celetné překonávala v čase 35:46, tedy v době, kdy nejrychlejší žena závodu, Lucie Sekaninová, byla už pár vteřin v cíli. Na jiné naopak přišla krize. Občerstvovali se, zastavovali, pár lidí si dokonce „odběhlo“ do některé z přilehlých restaurací na toaletu.
Trať se tím uvolnila, takže jsem mohla zrychlit. Bohužel s přibývající vzdáleností od centra města ubývalo fanoušků a atmosféry, naopak se ozývalo moje břicho a nohy. Vzpomínala jsem na všechny chytré poučky z knihy Běháme s Keňany, kterou jsem dočetla doslova pár hodin před závodem, snažila se víc zapojovat paže a naopak méně číst nápisy na tričkách o tom, že „když nemůžeš, musíš přidat“. Za tohle heslo bych na osmém kilometru střílela, naopak za „běhám, abych mohla jíst“ bych autorce udělila metál. Jednak mi mluvila z duše a jednak mě vlastně dovedla do cíle v neuvěřitelném čase 59:28. A tam jsem se, ač to zní jako totální klišé, rozbrečela na rameni svému příteli, kvůli kterému vlastně celé tohle začalo. Gratuloval mi, fotil mě, zatímco já uslzenýma očima hledala toaletu. Nebudu vám tvrdit, že příprava a závod nebyly dřina. Ale taková příjemná dřina, díky které jsem navíc i přes neustálý přísun sladkostí všeho druhu zhubla pět kilo. Z toho vyplývá jedno podstatné shrnutí pro „nejdeisty“ včetně mě samotné: opravdu to jde.
A věřím, že půjde i jedenadvacítka příští rok na jaře.


Článek vyšel v časopise Dieta 4/2014.

27.5.2014 1:01 | Jana Benešovská

NAHORU

Přečtením článku spálíte: Vaše váha: kg

nápověda
 

Pro přesnější výpočet si prosím nastavte výši své váhy. Výpočet je samozřejmě nutné brát s určitou rezervou, protože každý má jiný metabolismus.