FITweb

Reklama

ZPĚT

Hana Vagnerová: S chutí jím i metám salta

Zdá se, že seriály se bez ní v poslední době neobejdou. Ona sama se naopak učí lenošit. Zažila, jaké to je, když tělo začne stávkovat. Ať už z přepracování, nebo pod nadvládou anorexie.

Patříte mezi nejvíc obsazované herečky. Jak nejradši relaxujete?

Sportem nebo setkáním s kamarády. To někdy pomůže víc než teplá koupel a dlouhý spánek. Mám kolem sebe pár přátel, kteří mě znají už dlouho. V jejich společnosti můžu být unavená i naštvaná a nic se neděje. Zároveň ale ráda poznávám nové lidi. Dokonce mám pocit, že k životu potřebuji potkávat nové světy. Nejsem typ člověka, který by vydržel v jedné skupině třeba deset let. I proto mi po pracovní stránce zatím vyhovuje, že už nemám stálé angažmá.

Poznáte na sobě, když je práce příliš?

Pečlivě si to hlídám. Dřív jsem bývala workoholik. Bavilo mě unavit se až za hranice svých možností. Jakmile se objevila nabídka, vzala jsem ji a přesvědčila samu sebe, že to zvládnu. Všichni kolem mě mi říkali, ať zbrzdím, ale já je neposlouchala. Nakonec jsem nedělala nic jiného, než pracovala. Tvrdé vystřízlivění přišlo ve chvíli, kdy jsem se z toho všeho tak trochu zhroutila. Tělo jednoho dne vypovědělo službu a dostavila se zvláštní letargie. Všechno mě to doběhlo a já si uvědomila, že nemám nic. Byla jsem bez koníčků i kamarádů, kteří už nevydrželi čekat, až budu mít konečně volno.

Podařilo se vám znovu nastartovat?

Trvalo to delší dobu, protože si tělo vynutilo zaslouženou pauzu. Nejdřív se mi nechtělo vůbec nic dělat. Ztratila jsem nadšení i pro práci. Věděla jsem ale, že musím začít od začátku. Znovu si najít, co mě bude bavit, a navázat stará přátelství. Podařilo se mi to, ale dostala jsem dost zabrat. Vím, že jsem si to zasloužila. Chovala jsem se jako blbec. V životě se nejde upnout jen k práci a zapomenout na zdraví a osobní život. Myslím si, že s tím bojuje řada herců, kteří jsou na volné noze. Když se vyskytne nabídka, málokdo ji dokáže odmítnout, protože si uvědomuje, že můžou přijít měsíce, kdy se nikdo neozve.

Dokážete v tu chvíli zůstat v klidu?

Herectví je život nahoru a dolů. Nikdy nevím, co bude za měsíc, a často prožívám velký adrenalin. Když se ale dlouho nic neděje, už to přestává být taková zábava, zvlášť pro mě. Teprve se učím užívat si chvil, kdy nemám práci. Už jako malá jsem byla celkem hyperaktivní dítě. Pořád jsem potřebovala něco dělat, takže jsem šestkrát týdně chodila na sportovní gymnastiku, k tomu na tancování, klavír, do dramatického kroužku, a navíc jsem si vzala za úkol se dobře učit. Rozhodně jsem netroškařila. Nakonec ten kolotoč vyústil v patnácti letech v anorexii.

Co vás vedlo k tomu, že jste otevřeně promluvila o osobní zkušenosti s anorexií?

Když jsem s ní bojovala, nikde se o této nemoci moc nepsalo. Na trhu byla jen knížka od Františka Davida Krcha, kterou jsem si sice přečetla, ale uvědomovala jsem si, že ji autor psal ze svého pohledu psychologa. Nejvíc jsem skřípala zuby, když jsem v časopisu viděla modelku, která hrdě hlásala do světa, kolik sní knedlíků a že její ultra štíhlá postava je naprosto přirozená. Řekla jsem si, že když o tom budu mluvit nahlas, mohlo by to někomu opravdu pomoci.

Povedlo se?

Ozvala se mi maminka jedné dívky, která na základě rozhovoru se mnou souhlasila s převozem do nemocnice a vypadalo to, že se z toho dostane. Napsalo mi i pár holek s rozhodnutím, že se začnou léčit. Což ale ještě neznamená konečné vítězství.

Našel se někdo, kdo vám vaše přiznání vyčetl?

Jasně že ano. Byli tací, kteří mě obviňovali z toho, že se tím chci jenom zviditelnit. Mně je ale jedno, co si kdo myslí. A jestli mě někdo neobsadí do filmu jenom kvůli tomu, že jsem měla anorexii, tak ať si trhne nohou. Kdo ví, o čem tahle nemoc je, ocení, že se o tom mluví nahlas.

Kolik bulvárních novinářů teď sleduje, kolik toho sníte?

Nedávno se mi to stalo poprvé. Byla jsem na nominačním večeru Českého lva, kde na mě jedna novinářka neustále útočila s žádostí o rozhovor. Soustavně jsem ji odmítala, až mi v jednu chvíli strčila diktafon pod nos a vypálila na mě, že na to, že jsem bývalá anorektička, tak jím docela dost. Jídlo mám sice ráda, hloupý na tom ale bylo, že zrovna ten večer jsem si tam dala asi tak tři rajčata. Říkala jsem si, že kdybych v té době byla ještě nemocná, tak mě její poznámka dostane do velkých problémů. Naštěstí už je to dávno za mnou. Bylo vtipné si pak o sobě přečíst článek od dotyčné novinářky, který se točil kolem toho, jak jsem se celý večer cpala jako kůň.

Máte radu pro rodiče, kteří se bojí o své dospívající dcery?

To je hodně těžké, protože anorexie úzce souvisí se změnou chování, což je během puberty naprosto běžný jev. K tomu patří i deprese, kdy holky přestanou mluvit a velmi nenápadně začnou hubnout. Já sama bych rozhodně nikdy nenutila svoje děti ke shazování kil tím, že bych jim zakazovala jídlo. Spíš bych je vedla ke sportu. Bohužel ne všichni na to mají stejný názor. Nestačila jsem se divit, když jsem nedávno četla internetovou diskusi, ve které někdo psal, že je lepší, když je mladá holka anorektička, než aby byla vypasená.

Občas se zdá, že kila navíc se v naší společnosti neodpouštějí…

Nejvtipnější na tom je, že dokonale štíhlou postavu často vyžadují muži, kteří mají pleš a velké břicho. Kvůli takovým se pak české holky zbytečně trápí. Přitom když přijedu třeba do Španělska, potkám na ulici řadu krásných boubelek, ze kterých tamní muži nespustí oči. Díky jejich obdivu nemůže být o mindrácích ani řeč a na ženách je vidět spokojenost. Tady se často stává, že i když má holka skvělou postavu, tak si nedovolí vzít krátkou sukni, protože ji hned nějaký chlap shodí hloupou poznámkou.

Ani bych se nedivila, kdyby teď řada Češek měla chuť odletět prvním letadlem do Španělska.

Španělsko změnilo i mě. Tam jsem si klidně vzala obrovské náušnice a boty na podpatku. Jen jsem přijela domů a vyšla ve stejném outfitu, hned mi pět lidí řeklo, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Takže jsem se zase poslušně vrátila k džínům a culíku, aby mi náhodou někdo nevynadal. Což je podle mě obrovská škoda.

Jak se vyvíjel váš vztah k jídlu?

Když jsem byla malá, skoro jsem nejedla. Byla jsem takové to dítě, které nešťastně sedí tři hodiny nad půlkou krajíce chleba. To mi vydrželo hodně dlouho a podle toho jsem i vypadala. Když přišla puberta, začala jsem trochu nabírat a strašně jsem se té změny lekla. Vzápětí nastaly roky bez jídla a s anorexií. Teď už je to ale za mnou a umím se z jídla i těšit. Tenhle vztah jsem si ale budovala hodně dlouho. V případě anorexie si člověk dlouho myslí, že je z toho venku, ale trvá to, než si jde s chutí koupit potraviny s cílem uvařit si něco dobrého.

Čím nejradši zaháníte hlad?

Ještě před třemi lety bych vám řekla, že salátem. Dneska jsou to hlavně špagety nebo ryby. Ráda si zajdu do Lehké hlavy nebo do Maitrey, což jsou skvělé vegetariánské restaurace v centru Prahy. Často chodím také do indické samoobslužné restaurace Beas, kde vaří báječně, a navíc to moc nestojí.

Co vy a vaření? Kolik máte doma kuchařek?

Přiznám se, že zatím žádnou. Ale nedávno jsem se rozhodla, že to změním, a už jsem si na ně udělala místo. Plánuji to hlavně kvůli tomu, že často chodím ke kamarádům na večeře. Ke mně ale nepřijde nikdo, protože by zůstal o hladu. Tak si říkám, že už je načase.

Často vás média označují za jednu z nejkrásnějších hereček současnosti. Jak o sebe pečujete?

Není toho moc na vyprávění. Jako naprostou samozřejmost beru, že se ráno nalíčím. Zvládnu to už během pěti minut. Také jsem zvyklá si každý den mýt vlasy a vždycky u sebe mít svůj parfém a krém. Jinak nejsem moc parádivý typ. Mám spoustu kamarádek, které chodí ke kadeřníkovi, na kosmetiku, manikúru. Možná bych se jimi už mohla inspirovat.

Jako malá holka jste byla parádnice?

Spíš jsem tíhla ke klukům. Měla jsem i víc kamarádů než kamarádek. Pořád jsem někde lítala, na rozdíl od starší sestry, která byla holčička se vším všudy. V tomhle se lišíme dodnes. Zatímco ona nejradši nosí sukně, já tenisky.

Nedávno jste s kolegyněmi z branže nafotila kalendář pro neslyšící, kde jste nenalíčené. Museli vás přemlouvat?

Vůbec ne. Mně se ten nápad líbil hned od počátku a výsledek mě nezklamal. Mám pocit, že ty fotky mají svoji atmosféru. Je ale pravda, že na nich všichni vypadáme trochu jako ufoni, a chvilku mi trvalo, než jsem se poznala. Je zajímavé, že mi nikdy nevadilo být ošklivá kvůli roli. Do kavárny bych nenalíčená nešla, ale když mi režisér nakáže – odlíčit, umazat, roztrhat oblečení – nejsem proti.

Říká se, že když jsme zamilovaní, mnohem víc nám to sluší. Co vy na to?

Myslím si, že na tom rčení je hodně pravdy. Spoustu lidí mi ve chvíli, kdy jsem zamilovaná, tvrdí, že jim to vždycky prozradí můj rozzářený obličej. A jak jsem na tom teď? V poslední době jsem na svoji adresu už pár pochval slyšela. (červená se)

Tajíte své vztahy před veřejností?

Rozhodně nejsem typ, který by volal do novin, aby ohlásil sebemenší změnu ve svém soukromí. Zároveň si ale myslím, že když řeknu pravdu, bude to lidi zajímat maximálně pět minut, pak si najdou jinou zábavu a zapomenou na to. Takže to nechávám volně plynout. Nikde se neschovávám, ale ani se nevystavuji.

Máte za sebou řadu filmů. Chodíte na castingy?

Jediná práce, kdy jsem dostala nabídku přímo na konkrétní roli, byla pro slovenský seriál Odsouzené. Tenkrát mě to hodně překvapilo, protože jinak vždycky chodím na konkurzy. A jsem za to ráda.

Kvůli roli policistky v seriálu Expozitura jste absolvovala kurz sebeobrany. Bylo něco, co vás překvapilo?

Instruktor nás učil, jak během pár vteřin skolit protivníka. Když někdo trénuje delší dobu, dokáže i s muší váhou přeprat silného chlapa, protože nepoužije sílu, ale láme klouby. Sama jsem si to vyzkoušela během natáčení, kdy to odnesl Martin Sitta, který byl svázaný a já jsem do něj celou dobu mlátila a kopala, aniž by se mohl bránit. Ve skutečnosti bych to ale nikdy nezkoušela. I trenér nás upozorňoval na to, že je potřeba dlouhodobý trénink. A když nic takového za sebou nemáte, je nejbezpečnější hned utéct.

Zažila jste někdy situaci, kdy byste ráda využila něco z prvků sebeobrany?

Já naštěstí ne, ale jednu moji kamarádku přepadli na Jižním Městě, kde jsme obě vyrůstaly. Podařilo se jí sice utéct, jenže kromě pár modřin si odnesla trauma na několik dalších let. Od té doby jsem ze strachu utratila spoustu peněz za taxíky a při hledání nového bydlení se vždycky snažím najít místo, kde kolem mě bude hodně lidí.

Pořídila byste si pro pocit klidu zbraň?

Nikdy, na to se příliš bojím ji použít. Instruktor na sebeobranu nás upozorňoval, že pokud u sebe máte zbraň, musíte být připravena kdykoli vystřelit. Když se totiž dostanete do konfliktu a vytáhnete pistoli, může se stát, že ten druhý ji má taky. A jelikož je v tu chvíli v ohrožení života, může vás klidně zastřelit.

V Expozituře není nouze o akční scény. Kolikrát jste během natáčení využila dublérku?

Měla jsme ji sice k dispozici, ale moc šancí nedostala. Režisér vždycky vykřikl, že není čas na to, aby se převlékala do mého kostýmu, a bylo jasné, že to musím zvládnout sama. Takže jsem si odevzdaně sedla do auta, které řídil kaskadér. Najednou jsme jeli šílenou rychlostí a já se během toho musela vyklonit z okna a ještě k tomu střílet.

Přežila jste bez úrazu?

Až na pár modřin se mi během natáčení nic nestalo. Vybrala jsem si to až poslední den, kdy jsem vypadla z auta a vykloubila si palec. Stalo se to kvůli tomu, že blízko mě vystřelil Michal Slaný. Následkem ohlušující rány jsem se dostala do šoku a chvilku nevěděla, co se kolem mě děje.

Máte ráda adrenalin?

Mám, ale třeba ke skoku padákem se zatím odhodlávám. Bojím se totiž létání. Už dlouho mě přemlouvá jedna známá, která je zkušenou instruktorkou. Vždycky se mi směje, když se jí ptám, co se stane, pokud se neotevře padák. Snaží se mě uklidnit, že má ještě jeden, čehož se hrozím ještě víc. Moje obavy ale vždycky trumfne faktem, že má za sebou přes tři tisíce seskoků a jediné, co se za celou dobu stalo, bylo, že jednomu jejímu žákovi ruply kalhoty. Nikdy bych ale třeba neabsolvovala rychlou jízdu ve formuli, a už vůbec ne bungee jumping.

V rámci příprav na natáčení Expozitury jste čtyři měsíce trénovala v posilovně. Je vám tohle prostředí blízké?

Každý herec vítá, když dostane prostor naučit se něco nového. Díky tomu, že jsem chodila čtyřikrát týdně cvičit, jsem měla velmi dobrou fyzičku. Je ale pravda, že posilování na strojích si mě nezískalo. Pořád jsem se musela kontrolovat – hlídat si deset minut na běžícím páse, pak počítat padesát cviků na tomhle a zase na tamtom. Během toho jsem neustále přemýšlela, co se děje s mými svaly. Chyběla mi svoboda a možnost úplně vypnout.

Který sport vás baví se vším všudy?

Od svých pěti let jsem se věnovala sportovní gymnastice. Jako malou mě to fascinovalo. Kolem čtrnácti jsem ale vyrostla a začalo to pro mě být příliš nebezpečné. Během tréninku jsem několikrát spadla, což je v tomhle sportu naprosto běžné. Jenže já se začala čím dál víc bát a před každou hodinou měla křeče v břiše ze strachu, jestli to přežiju. Nakonec jsem toho nechala a začala s tancováním. Nejdřív jsem si zkusila scénický tanec, hodně mě bavil i street. Problém u mě byla pravidelnost, takže jsem byla chronická začátečnice. Když jsem ale objevila skoky na trampolíně, měla jsem jasno.

Mám si představit velkou trampolínu, na které se dají skákat salta?

To je přesně ono. Chodím skákat do Tyršáku (Tyršův dům v Praze, pozn. redakce), kde se skoky na trampolíně trénují i vrcholově. Neskutečně mě to baví. Už skočím třeba salta s půlvrutem nebo salto a tři čtvrtě, což je dvakrát přes hlavu. Trampolíny se v poslední době staly mezi lidmi populární, což mě trochu mrzí. Když jsem před dvěma a půl lety začínala, byli jsme tam dva. Teď je na hodinách pro veřejnost narváno a já nemám šanci najít volnou hodinu. (smích) Ale pozor, je to sice zaměřené na amatéry, ale trenéři nemají s nikým slitování. Nutí vás posilovat a pořádně makat. Rozhodně nečekejte pohodové hopsání.

Je pravda, že stále dáváte tancování šanci?

Pořád mě k němu něco táhne. Loni v létě jsem byla po dlouhé době na jazzovém tanečním workshopu v Bratislavě. Potkala jsem tam spoustu mladých holek, které se pohybovaly asi stokrát líp než já, ale užila jsem si to. Tanec je krásný pohyb, a když se člověk dopracuje k tomu, že ho má pod kontrolou, stojí to za to. Jenže k ladnosti na parketu je hodně dlouhá cesta a někdy je to k vzteku, když se o to pořád dokola snažíte, a nic. Ale ve chvíli, kdy se to povede, je to super zážitek.

Jste na parketu radši sólo, nebo s partnerem?

Párové tancování mi nějak nejde. Mám pár zážitků z tanečních, kdy jsme si spíš šlapali po nohách a já byla v křeči. Místo toho, abych si tanec užívala, jsem pořád myslela na to, abych nic nepokazila.

I přesto, přijala byste nabídku do soutěže, jako je StarDance?

No, tak to by byla výzva. Hlavně bych měla trenéra, se kterým bych se možná konečně něco naučila. Ale asi bych vypadla hned v prvním kole. Když se k tancování přidají boty na podpatku a tréma, to je můj konec. Ale baví mě sledovat výkony ostatních. Užívala jsem si, když jsem viděla tancovat Táňu Vilhelmovou. Ale třeba někdo přijde s nápadem na show ve skocích na trampolíně a tam to jasně vyhraju.

Ve slovenském seriálu Odsouzené

Očima šéfredaktorky

V současné době je jednou z nejžádanějších mladých českých hereček. Hraje v divadle, ve filmech i v seriálech. Zkrátka je na roztrhání. A zrovna ve chvíli, kdy jsme si s ní chtěli domluvit rozhovor, slavila narozeniny a do toho se ještě stěhovala. Takže na zvedání cizích telefonů vůbec neměla chuť. Ale podařilo se, a když Hanka dorazila k nám do ateliéru, byla jako uragán. Usmívala se, téměř nezavřela pusu a stále nám vyprávěla zážitky z posledních dnů. K tomu nedala z ruky svůj mobil a všechno si fotila. Zkrátka při focení bylo veselo a H anka si ho opravdu užívala. Nebála se to pořádně rozjet. Říkala jsem si, že ji vůbec nepoznávám, před pár lety jsem ji totiž potkala při natáčení seriálu On je žena a tehdy působila téměř plaše a zamlkle. Dnes je z ní mladá sebevědomá žena, která rozhodně má co říct. A o tom se snad přesvědčíte i v našem rozhovoru, kde byla Hanka opravdu upřímná.

V dobovém seriálu Vyprávěj

Mezi námi děvčaty

Co považujete za nejlepší vynález pro ženy?

„Báječná věc jsou podpatky. Velmi jednoduše dokážou vyzdvihnout ženskost. Já si s nimi ale zatím moc nerozumím.“

Bylo pro vás těžké opustit domov?

„Ne. Odešla jsem v osmnácti a věděla jsem, že dělám správně. Tenhle krok mi vylepšil vztahy s našima.“

Které herečky vás inspirují zajít do kina?

„Mám ráda Zuzanu Bydžovskou a Natalii Portman.“

Změníte si v případě svatby příjmení?

„V občance bych chtěla mít manželovo jméno, ale jinak si nechám svoji Vagnerovou.“

Co podle vás ženám nesluší?

„Když jsou hodně opilé, cynické, zahořklé, a navíc k tomu nadávají jako dlaždič.“

Kdy si nejvíc užíváte, že nejste muž?

„Když vím, že tím můžu získat něco, co by se mi jako chlapovi nepovedlo. Jde sice o malé úlevy, ale vždycky mě to potěší.“

Anna Karenina v Divadle Rokoko

Seriál Expozitura

Hana Vagnerová (29)

Ačkoli měla ve škole skvělé výsledky v matematice a fyzice, nakonec se rozhodla pro studium na DAMU. Odmalička jí herectví přišlo jako super povolání, ve kterém si člověk může hrát i v dospělosti. Do povědomí se dostala díky seriálům On je žena!, Horákovi nebo Odsouzené. Na prknech, co znamenají svět, ji aktuálně můžete vidět v dramatu Anna Karenina (Divadlo ABC), ve hře Fotbal, má láska (A studio Rubín), inscenaci Lednáčci (Reduta) a nově v divadelní adaptaci filmu Smrt a dívka v pražském klubu Roxy. V poslední době ji díky televizi znáte coby Zuzku Dvořákovou ze seriálu Vyprávěj a Terezu Hodačovou ze seriálu Expozitura. Když nenatáčí, skáče na trampolíně, nechá si vařit od přítele a stále opravuje okolí, že se nejmenuje Vágnerová ani Wagnerová, ale Hanka Vagnerová.

20.6.2012 10:09 | IVETA VAŘEČKOVÁ

NAHORU

Přečtením článku spálíte: Vaše váha: kg

nápověda

Pro komentování článku je nutné být zaregistrován a přihlášen.

 
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pro přesnější výpočet si prosím nastavte výši své váhy. Výpočet je samozřejmě nutné brát s určitou rezervou, protože každý má jiný metabolismus.