ZPĚT

Linda Rybová: Můj nos už pozná, co mi bude chutnat

Známá herečka si pečlivě vybírá nejen své role, ale i potraviny. Na kvalitu si coby bývalá vegetariánka potrpí hlavně u masa. Baví ji nakupovat od českých farmářů a těší se, až její tři děti odrostou a začne během vaření mnohem víc experimentovat.

Vzpomínáte si, co vám chutnalo, když vám bylo jako vašim dětem?

Tenkrát jsem neměla jídlo moc ráda. Jediné, co jsem milovala, byla kombinace suchého chleba s mlékem. Pamatuji si však, že když jsem byla nemocná, máma mi vařila omáčku s bramborovou kaší, což mi nejen chutnalo, ale zdálo se mi, že mě to i léčí. U nás se vařila spíš klasická jídla, jako je třeba rajská. Tu já moc nedělám a nejvíc tím trpí náš nejmenší František. Když přijede za babičkami, je jasné, co mu mají uvařit, aby byl šťastný. Často připravuji kuskus nebo lososa, což jsou věci, které jsem jako malá vůbec neznala. Pravidelně si dáváme také těstoviny nebo kuře na paprice, které jsem měla ráda už v dětství a dnes ho zbožňují i moje děti. A to do takové míry, že ho dělám několikrát týdně. Jim nejde ani tak o maso jako spíš o tu omáčku.

Když jdete nakupovat, jste ráda, že už není doba komunismu?

Jsem za to ráda i z mnoha jiných důvodů. Je příjemné, když má člověk možnost volby. To jsem si nejvíc uvědomila několik let po sametové revoluci, kdy jsem byla striktní vegetariánkou. Bohužel jediné, co jsem si mohla v restauraci vybrat, byl smažený sýr. Když jsem ho pak jedla skoro každý den, nebylo to úplně ideální. V té době jsem byla i trochu silnější, protože jsem si pořád dávala přílohy, abych se nějak zasytila. Zdá se mi, že dneska to mají vegetariáni mnohem jednodušší.

Nepřemýšlela jste tehdy, že to vzdáte?

To ne. Maso jsem přestala jíst hlavně kvůli způsobu, jakým se zachází se zvířaty. Skutečnost, že mám jen malý okruh jídel, jsem tolik neřešila. Spíš mi vadilo, že se mě tenkrát každý dokola ptal, proč nejím maso. Všichni měli pocit, že jsem kvůli tomu divná. Pořád si ze mě dělali legraci a nedokázali tu změnu přijmout. Moje rozhodnutí změnilo až těhotenství. Neměla jsem tenkrát čas hledat náhradu za maso a zároveň jsem věděla, že chci dát miminku vše, co potřebuje.

Později jste se už k vegetariánství nevrátila?

Ne, ale stalo se, že všechny tři děti maso víceméně odmítají. Nejstarší Róza, které je dnes osm, mi už ve svých třech letech řekla, že ho nechce jíst kvůli zvířatům. Ona je velmi mírumilovná a jakékoli násilí je jí protivné. Jako malá jsem zažívala něco podobného, jenže s tím nikdo nic moc nedělal, což mi pak vybudovalo vůči určitým jídlům velké blokace. Dodnes jsem hodně konzervativní. Nesnáším jídla, do kterých nevidím. Nemám ráda moc věcí splácaných dohromady. Nepoužívám ani různá ochucovadla, jako jsou kečupy a majonézy. Až v poslední době objevuji bylinky a koření, které mi v životě nechutnaly.

Co u vás dostalo druhou šanci?

Naposledy to byl libeček, řapíkatý celer a rukola. U mě je vůbec úspěch, když se přemluvím k tomu, abych něco vyzkoušela. Na všechno ale jdu tak, že to ze všeho nejdřív očichám. V tomhle jsem jako zvíře - když mi něco nevoní, nejím to. Stejným způsobem si vybírám i kosmetiku. Nic jiného mi ani nezbývá, protože mám na řadu věcí alergii a podle vůně už poznám, po čem se neosypu.

Vaříte podle receptů?

V tomhle jsem úplně mizerná. Nikdy nemám všechno, co je ve výčtu ingrediencí, takže to vzdám hned na začátku. Vaření mě dřív bavilo, protože jsem se mu věnovala jednou za čtrnáct dní z radosti. Dneska připravuji kvůli dětem jídlo každý den a nemůžu říct, že u toho vždycky zažívám pocity štěstí. Těším se ale, až budou děti starší a já se pustím do něčeho, aniž bych předem věděla, jak to dopadne. Nebude vadit, když se to nepovede, protože si všichni z rodiny najdou k jídlu něco jiného. Teď zůstávám u ověřené klasiky a stále dokola točím jídla, o kterých vím, že je všichni snědí. Nedávno jsem ale zkusila experimentovat a uvařila hovězí maso, které děti normálně vůbec nechtějí. Počítala jsem předem s tím, že to bude fiasko. Ale najednou se děti začaly sbíhat a ptaly se, co to tak báječně voní. Nakonec všechno snědly až do posledního kousku.

Jste při výběru potravin náročná?

Často kupuji biověci, ale nedá se to dělat pořád, protože jsou opravdu šíleně drahé. Pokud to však jde, snažím se jim dávat přednost. Pozor si dávám hlavně u masa, kde mi hodně záleží na kvalitě. V poslední době jsem si velmi oblíbila prodejny Český grunt, kde se dají koupit věci od českých výrobců a farmářů. To je mi hodně sympatické hlavně kvůli tomu, že si nemusím představovat, co se asi děje se zeleninou a masem mezi tím, než za mnou doputují z druhého konce světa. Navíc když si tam koupím kuře, jeho chuť je nesrovnatelná s tím, co se dá pořídit v supermarketu. Nejíte žádnou divnou hmotu, ale opravdu skvělé maso. V Českém gruntu kupuji i kváskový chleba nebo mléko od krávy. Moc ráda z toho pak vařím, protože mě baví používat v kuchyni čerstvé ingredience.

S rodinou bydlíte na vesnici. Vrhli jste se do pěstování zeleniny nebo chování zvířat?

Na to není vůbec čas. Máme jenom vlastní bylinky a brambory, ale to děláme spíš pro radost. Je skvělé s dětmi vykopávat a očisťovat brambory. Vždycky si vzpomenu, jak jsem jako malá jezdila k dědovi sbírat brambory. Moc mě bavilo lovit je v čerstvě vykopané hlíně.

Nezásobuje vás ani nikdo ze sousedů?

Sousedi to k nám mají daleko, protože bydlíme na samotě, takže se s lidmi z vesnice ani neznám. Možná je to trochu škoda. Od čtrnácti let, kdy jsem začala chodit na hereckou konzervatoř, se totiž setkávám jen s lidmi z branže. Občas si říkám, že by mě bavilo setkávat se i s jinými lidmi. Poznat jejich myšlení a inspirovat se novými nápady.

Láká vás přestěhovat se k vesnici trochu blíž?

Sice bych chtěla mít dobré sousedy, se kterými bych mohla zajít na pivo (i když pivo nepiji), ale potřebuji si udržovat určitý odstup. Vím, že kdybychom bydleli někde v zástavbě, nebyla bych úplně šťastná. Když jsem doma, baví mě slyšet jen zvuky zvířat a nesetkávat se s lidmi, kterých mám jindy kolem sebe spoustu.

Kde jste vyrůstala?

V Praze-Podolí, které dodnes miluji, protože jsou tam krásné domy, úžasná Podolská vodárna nebo Vyšehrad, který zbožňuji. Od první třídy jsem pořád lítala venku. Zároveň jsem ale stihla chodit do dramatického kroužku, na tanečky a do baletu. Všechno skončilo, když jsem v páté třídě přešla na konzervatoř a začala studovat balet. Od té chvíle už jsem neměla čas vůbec na nic, protože jsme často ve škole končili až kolem šesté. Trvalo to až do osmé třídy, kdy jsem se rozhodla udělat za tancem tlustou čáru a dostala se na hereckou konzervatoř.

Jakou roli dnes ve vašem životě hraje balet?

Stále se na něj ráda dívám a miluji klasickou hudbu. Nedávno jsem po letech objevila Václava Kuneše, který studoval o ročník výš a dnes má svoji skupinu 420People. Když sleduji jejich představení, cítím lítost, že jsem tenkrát nevěděla, že existuje něco jako moderní tanec. Studovala jsem v době, kdy se škola hodně zaměřovala na klasický balet. Ten je nádherný, ale zároveň je to šílená dřina. Musíte mu obětovat naprosto všechno a navíc k tomu být cílevědomá a ambiciózní, což si moc nesedlo s mojí povahou. Proto jsem se nakonec rozhodla pro herectví. Dneska si stále více uvědomuji, že jak jsem tenkrát měla pocit, že tanec je pro mě nedostatečný způsob vyjadřování, teď je to naopak, a dochází mi, že slova jsou na rozdíl od tance nedostatečná.

Odrazujete své dcery od světa tance?

Ne, jen tiše úpím a trpím. Obě chodí do baletního kroužku, ale Róza se navíc touží stát tanečnicí. Má sice cit pro hudbu, ale zároveň jí chybí síla a výdrž. Neodrazuji ji od toho, co ji baví, ale také se ji nesnažím tlačit do žádných tanečních škol. I pro mě byl balet v dětství určitý druh ventilu, protože jsem byla hodně živá.

Byla jste typ, který ve škole zastává roli baviče?

Nevím, jestli baviče, ale byla jsem mnohem víc extrovertní, než jsem dnes. Teď naopak tíhnu k tomu být introvert, což není moc dobře. Osobně mi nejsou moc sympatičtí lidé, kteří všechno ventilují, a není nic, co by vám o sobě neřekli. Zároveň si ale myslím, že přílišná přecitlivělost a uzavřenost plodí spíš agresi.

Dává vám dnes herectví to co na samém začátku?

Skutečnost, že mě baví hrát, jsem si uvědomila až ve třetím ročníku na konzervatoři. Začalo se mi líbit být chvilku někým jiným a uniknout na okamžik ze svého života. Dneska si nejvíc užívám představení, na jejichž konci mám pocit, že to mělo smysl. Nevím, co se stane, ale moje tělo zaplaví endorfiny a mně je moc dobře. Často se to stává během mojí oblíbené hry Africká královna, kde jsme na pódiu jen s Hynkem Čermákem.

Jsou divadla, kde cítíte větší energii?

Vnímám, když na mě prostor působí dobře a lépe se mi v něm dýchá. Vždycky jsem měla ráda malá divadla. Když jsem hrála v Ungeltu nebo v Divadle v Řeznické, bavilo mě, že tam nemusím nic přehánět. Vždycky mě děsily velké prostory. Když jsem ale hrála Markétu Lazarovou v Národním divadle, byly tam prostory tak velké, že to najednou nabídlo úplně jiný druh svobody. Zdálo se mi, jako by tam fičel vítr, díky kterému by se dalo i lítat. Navíc tam úžasně fungoval pohyb.

Využíváte v soukromí učení feng-šuej?

Zjistila jsem, že se tím nevědomě řídím. Mám úchylku v tom, že pořád stěhuji nábytek. Děti už si na to zvykly. David byl ze začátku nervózní, protože nikdy nemohl najít svoje věci. Pro mě to není jen věc estetiky, ale ještě něčeho ve mně, co potřebuji rozhýbat a možná si i uklidit v duši. Kamarádka, která se zabývá feng-šuej, mi řekla, že občas je dobré přestěhovat nábytek, protože se díky tomu rozproudí energie v bytě. Já sama si uvědomuji, že přemisťuji nábytek i podle toho, jak se mi mění život.

Hledáte někdy pomoc v alternativní medicíně?

Jsem přesvědčená, že nemoci jsou propojené s naší psychikou a člověk by měl spíš léčit svoji duši. Moc se ale ve všech možnostech alternativní medicíny nevyznám. Nedávno mi masérka napíchala do uší jehličky a je pravda, že se něco stalo. Cítím, že mi to pomohlo nejen po fyzické stránce. Když ale dostanu svoji pravidelnou „kamarádku“ migrénu, stejně zase sáhnu po hnusném prášku.

Najdete si čas jen sama na sebe?

To je téměř nemožné. Teď jsem si po deseti letech zašla desetkrát na masáž, a to bylo tak jediné, co jsem pro sebe za celou tu dobu udělala. Už se ale těším na to, až budou děti větší a já se pustím do čtení knížek. Chci si jen tak číst nebo třeba jen koukat do prázdna a nedělat vůbec nic. V poslední době mám velký problém s tím vypnout hlavu. Občas se mi to na chvilku podaří během dovolené, ale jakmile myšlenkami zabloudím někam pryč, už se mě děti ptají, co se děje.

Chodíte cvičit?

Vůbec ne. Nějakou dobu jsem cvičila pilates, což mi hodně pomáhalo proti bolestem zad. To bylo tak moje maximum. V jednom období života jsem pravidelně chodila do posilovny. Dělala jsem to ale kvůli muži, do kterého jsem byla platonicky zamilovaná. Měla jsem tenkrát tak silnou motivaci, až jsem si z toho nakonec uhnala zánět svalů. Bylo to úplně zbytečné, protože to stejně nakonec nedopadlo.

Jak jste zvládala kila navíc během těhotenství?

Mám tři děti a vždycky se mi podařilo přibrat dvacet kilo. Nijak jsem se tím ale netrápila. Přišlo mi, že vyšší váha k těhotenství patří. Je tedy pravda, že jsem vždycky porodila ani ne tříkilové miminko. Takže nebudu tvrdit, že jsem si dobu těhotenství pořádně neužívala. Pamatuji si, jak jsem si vždycky dopřávala tři večeře, z nichž ta poslední byla kolem druhé ráno. (smích)

Snažila jste se pak zase rychle zhubnout?

Pokusila jsem se o to jenom jednou, když jsem dva měsíce po porodu Františka začala točit film El Paso. Ale žádná sláva to nebyla. Každá žena asi ví, že takhle brzy kila moc dolů nejdou, pokud se tedy člověk nechce mučit.

Bilancujete občas své úspěchy?

Často si říkám, že nevím, jestli svoje povolání dělám dobře, nebo špatně. Jediné, čím jsem si naprosto jistá, je, že jsem porodila tři děti a mám je ráda. To jsou moje veličiny, o kterých vím a můžu se o ně opřít. Sedmiletá Pepina dala nedávno mně a Davidovi přání, které vystihlo všechno: „Tatínku, nejvíc tě mám ráda za to, že to nikdy nevzdáš. Maminko, nejvíc tě mám ráda za tvou lásku ke mně.“ Nechápu jak, ale podařilo se jí naprosto vystihnout podstatu nás obou ve vztahu k životu i k ní.

Potřebujete k životu přátele?

Přátelství je pro mě jeden z pevných bodů, a to i když někdy nedopadne dobře nebo se stane, že se druhému nedaří a já můžu udělat jediné, a to držet mu palce a doufat, že všechno dobře dopadne. Jsem taková, že když si někoho vyberu za kamaráda a on si to tak úplně nemyslí, jsem odhodlaná si na něj počkat. V tu chvíli dokážu být trpělivá, ačkoli jindy v životě mi tahle vlastnost chybí. Nedělá mi problém pak svým přátelům nabídnout pomoc, ale zároveň jsem schopná si o ni říct. Podle mě jsou to dvě propojené vody, bez kterých nemůže dobré přátelství fungovat.

Věříte na přátelství mezi mužem a ženou?

Vlastně ano, ale s muži je to trochu složitější. Když jsem byla malá, moji největší hrdinové byli čtyři mušketýři. Dlouhou dobu jsem si myslela, že mužská přátelství fungují v tomhle duchu. Postupně jsem však pochopila, že to nemají s kamarádstvím zase tak jednoduché. Oproti ženám se liší už v samotné komunikaci mezi sebou a na rozdíl od nás se nepotřebují vidět třeba deset let, aby to mezi nimi fungovalo. Jenže navzdory tomu všemu jsem v poslední době už mnohokrát zjistila, že chlapi jsou často sami.

Dokážete ještě dnes vyrazit s manželem na rande?

Je skvělé, že mezi mnou a Davidem pořád existuje kamarádství. Už jsme ale s dětmi tak prolnuli, že se ani jednomu z nás nechce být bez nich. Občas ale dokážu zapomenout, že jsem máma tří dětí. Jen tak si třeba s někým povídám, jedu tramvají nebo jsem sama doma a najednou se mi podaří odpoutat se od věčného strachu a starání se. Jsou to chvilky, během kterých mám pocit, že je mi zase šestnáct.

A chtěla byste, aby vám bylo znovu šestnáct?

Díky tomu, že už jsou děti starší, se mi trochu zvolnil život a pomalu se ke mně vrací něco z minulosti. Zároveň jsem tady já v současném stavu. Propojují se mi tak dva životy, z nichž na jeden z nich jsem v rámci jiných věcí už trochu zapomněla. Mám pocit, že si ta moje dvě já spolu rozumí, ale zatím jen stojí vedle sebe. Potřebuji, aby se časem prolnula, abych byla ve všech směrech sama sebou.

Návrat do minulosti

Jakou známku jste měla z tělocviku?

„Já stará baletka? Samozřejmě že jedničku. Dneska bych ale dopadla mnohem hůř.“

Co se vám i po letech líbí na manželovi?

„Že to nevzdává, a to ani ve vztahu ke společnosti, ani k sobě samotnému. Pořád ho něco žene a má spoustu energie. Zároveň je v něm něco rytířského, což v dnešní době obdivuji. Libí se mi také, jak se stará o děti a najde si na ně vždycky čas, ačkoli má hodně práce.“

S čím jste nejvíc bojovala v pubertě?

„Hlavně sama se sebou. Zatímco ve třinácti mě vábily temné knížky a hudba, v šestnácti jsem prožívala dost divné období a pro okolí byla hodně nepochopitelná.“

Na kterou dětskou otázku nikdy nezapomenete?

„Nejčastěji se mě děti ptaly, jak se dělají děti. Přiznávám, trochu jsem se u toho zapotila. Je spousta dětských otázek, u kterých si nejsem jistá, zda odpovědět pravdu, co bych měla ještě zatajit a kdy se přiznat, že já coby rodič a dospělák neznám odpověď.“

Kdo se vám nejvíc líbil, když vám bylo náct?

„Moje celoživotní láska je Kurt Cobain. V dětství se mi líbil Peter Nagy. Na penálu jsem ale měla jméno režiséra Filipa Renče a Kryštofa Boka, což bylo děcko revoluce. V poslední době nemůžu odpoutat oči od amerického herce Joaquina Phoenixe.“

Očima šéfredaktorky

Lindu Rybovou si pamatuji jako křehkou vílu nebo princeznu z pohádek. Něžnou a jemnou bytost, snad téměř průsvitnou bytost. Alespoň tak na mě působila z televizní obrazovky. Mezitím se z mladé dámy stala maminka tří dětí a herečka velmi zajímavých rolí. Hraje v divadle, televizi i ve filmu. Nyní ji můžete vidět hlavně jako potvoru Ivanu v úspěšném seriálu Cesty domů. A právě v ateliérech tohoto seriálu a při natáčení vznikla myšlenka vyfotit Lindu na titul našeho časopisu. Původně jsme jeli na „plac“ vyfotit režiséra seriálu Jiřího Adamce, ale když jsme tam uviděli Lindu, hned jsme měli o titulce červnové Diety jasno. Říká se o ní, že se ne úplně ráda fotí a už vůbec nerada dává rozhovory. Avšak zřejmě jsme se trefili Lindě do nálady nebo na ni zapůsobil náš skvělý tým, ale focení dopadlo na jedničku a rozhovor byl podle redaktorky Ivety Vařečkové také velmi příjemný. A na našich fotkách je to snad znát. Poznejte tedy s námi herečku Lindu Rybovou, stejně jako jsme ji poznali my. Jako zajímavou a moderní ženu.

Linda Rybová (36)

Málokdo ví, že velkou láskou filmové a divadelní herečky je tanec. Tři roky studovala balet, ale nakonec se rozhodla pro herectví. Vidět jste ji mohli ve filmu Kytice, Tmavomodrý svět nebo El Paso. Košem nedala ani seriálům, jako je Ordinace v růžové zahradě (role zdravotní sestřičky Kamily), Přešlapy (právnička Saša) a právě vysílaným Cestám domů (státní zástupkyně Ivana). Na svém kontě má i řadu divadelních rolí, k aktuálním patří hry pražského Divadla Palace -Africká královna, Miláček Anna a Opona nahoru! Je patronkou nadačního fondu Kolečko, které pomáhá dětem po úrazech. Když si najde chvilku, baví ji stěhovat nábytek, vykopávat s dětmi brambory nebo jen tak koukat na lidi. S manželem a hercem Davidem Prachařem má tři děti - Rozárku (8), Pepinu (7) a Františka (4).

9.7.2012 11:28 | IVETA VAŘEČKOVÁ

NAHORU

Přečtením článku spálíte: Vaše váha: kg

nápověda

Pro komentování článku je nutné být zaregistrován a přihlášen.

 
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pro přesnější výpočet si prosím nastavte výši své váhy. Výpočet je samozřejmě nutné brát s určitou rezervou, protože každý má jiný metabolismus.