ZPĚT

MUDr. Kateřina Cajthamlová: Jídlo je palivo. Nic míň a nic víc

„Papejte, ať vám to nevystydne,“ vlídně mě vyzvala doktorka Kateřina Cajthamlová při našem setkání v pražské pizzerii. A pak jsem si se sympatickou a usměvavou ženou, která má energie na rozdávání, povídala – mimo jiné i o jídle.

Tak ať jsme po celý tenhle rok zdraví – musím to zaťukat na zuby, ty neshoří.

No vidíte, to je právě zvláštní věc, staří Keltové to s tím klepáním měli trochu jinak. Z jejich tradice vychází ono známé: Postav dům, zploď syna, zasaď strom. A na ten strom se klepalo – na „živé dřievo“. To se opakuje, ve starých českých bájích, pohádkách, klepání, mluvení do vrby… při tom mluvení ze sebe člověk dostal svoje tajemství, to, co ho tížilo a o co se musel podělit, ale ne s jiným člověkem, aby to zůstalo tajemstvím. Potom to zaklepal, aby to uzamkl. A dnes jsme to trochu „apdejtovali“ – protože „dřevo hoří“, klepeme si na zuby. Bráno psychologicky: Tím, že to své tajemství ze sebe nedostaneme, ale naopak jej v sobě, ve své duši, uvězníme, si vlastně trochu škodíme. Měli bychom víc přemýšlet nad tím, co si v sobě zamykáme.

Ve svém pražském pracovišti poskytujete kromě poradenství v oblasti životního stylu i psychoterapeutickou pomoc. Jak se vy sama dostáváte do psychického vyladění?

Kdysi dávno jsem se zúčastnila jednoho kurzu, kde nám paní Imelda McCarthyová vyprávěla o meditační technice – o Pátém prostoru, páté dimenzi. Muži prý tenhle prostor mají a nemusejí si ho ani vyvolávat. Já jsem zjistila, že ten prostor v sobě mám také. Občas do něho „uteču“ a odpočívám, vždycky když si připadám, že ten okolní svět je takovej zlej a náročnej.

Nedávno jsem dostala e-mail od jedné paní redaktorky, které jsem dávala ke korektuře svou další knížku. A musela jsem se smát, protože ona mi popisovala takovou situaci: „Ještě předevčírem, než jsem četla to, co jste mi dala, bych byla strašně naštvaná, ale potom, když mi přestala jít elektřina, jsem se radovala, že tedy tu televizi mít nemusím. A teď ráno, když jsem zjistila, že musím jít do řeky, protože mi odešla odpadová roura, si říkám – no není to báječný, když naši předkové taky chodili pro dva kyblíčky pro vodu… a cítím se tak neuvěřitelně v pohodě. Jsem zvědavá, kdy mě takhle dobrá nálada přejde.“

No a já to někdy taky takhle mám, snažím se koukat na věci i z druhé strany. Jakmile jedeme v nějakém bludném kruhu přemýšlení nebo jednání, jakmile z něj nevidíme úniku, asi je dobré za prvé přijmout, že to dělám, za druhé toho taky můžu nechat a třeba si pomyslet, že to je jinak a co jiného bych tak mohla dělat než toto, a třeba i jinak.

Byla psychoterapie vaším oborem odjakživa?

Já jsem začínala jako úplně materialistická vědkyně – viroložka. Pracovala jsem v laboratoři genetického výzkumu virů. Pak jsem se dostala do nemocnice, nejdřív na gastroenterologii na lůžkové oddělení. Do toho přišla revoluce, kdy se hodně věcí změnilo. Tehdy jsme založili nestátní ambulantní zařízení, dělali jsme i výjezdové služby, soustředili se na cizince, protože jsme byli jazykově vybaveni.

Pak jsem začala pracovat v oblasti homeopatie. Ta mě moc bavila, ale pořád ještě to nebylo ono, jednak tady nejsou účinné homeopatické léky registrovány, tady se používají jenom taková podivná šimrání. Především je však česká veřejnost zvyklá na to, že když někomu něco je, nasadí se lék a všechno ho okamžitě přejde. U homeopatie to tak ale nefunguje. Při ní se po podání léků potíže spíš zvýrazní s tím, že se určitým způsobem zvyšuje obranyschopnost, a teprve potom začíná působit čas. Pro pacienty byl ten čas moc dlouhý.

Tak jsem začala dělat psychoterapii, jde o subjektivistický radikální konstruktivní směr. To je způsob terapie, kdy si klient sám nachází řešení svých problémů za pomoci terapeuta. Cílem terapie je, aby přišel na to, že má víc možností než ve své situaci původně – pak už si to řeší po svém, což mi přišlo nejpěknější.

A někdy do tohoto období přišla televize a pořad „Jste to, co jíte“…

… což tomu mému životu dalo další rozměr. Stát se popularizátorem, to by mě v životě nenapadlo! Ale v televizi to je prostě jiný typ práce, tam jsem se dostala do míst, kam se lékař nedostává, to jest do přímého kontaktu s prostředím, ve kterém pacient žije. To nebyli pacienti, tohle byli účastníci reality show, byli to lidé z určité výběrové skupiny, kteří se se svým trápením přihlásili do televize. Neříkám, jestli je to dobře nebo špatně, je to jen jiná skupina lidí. Pravdou ovšem je, že část pacientů s podobnými problémy můžete vidět v mírnější podobě v lidech, kteří chodí do naší konzultační praxe. Ten televizní projekt mi hodně pomohl uvědomit si, že vlastně lidé mohou žít i v podmínkách, které nemusejí být úplně standardní.

Byla to velmi zajímavá práce, která mě nějakým způsobem ovlivnila. Dali nám velký prostor, šestiletý, a ten formát skončil v nejúspěšnějším okamžiku, což je vždycky dobře.

Svého televizního partnera Petra Havlíčka jste si vybrala vy sama, nebo televize?

Ne ne, on se hlásil sám, i když nesplňoval pohlaví formátu, protože v anglickém originálu je moderátorkou žena. Ale my jsme spolupracovali dávno předtím, tak mě automaticky požádal, jestli bych nemohla být u toho, když je na pochybách. Pak se se mnou chtěli seznámit dramaturgové, scénárista a nějak jsem se jim zalíbila. Ale protože jsme byli už dávno předtím s Péťou spolupracovníci, kamarádi, tak jsme se domluvili, že budeme i nadále, a takhle to vyšlo.

Jak se daří lidem z pořadu?

Jsme kontaktu s těmi, kdo nás oslovili. V pořadu jich bylo asi 80, a když spočítám i ty v „Souboji v těžké váze“, šlo asi o 120 lidí. Asi tak polovina je s námi stále ve spojení, část z té poloviny je na tom opravdu dobře a úplně jinak než předtím, ale i ostatní už vidí, o čem ta jejich nadváha je, a už se o sebe umí postarat. Nikdy by už neměli dojít tam, kde jsme je potkali při natáčení pořadu. Snaží se najít svou vlastní komfortní polohu, která jejich zdraví nepoškozuje.

Televizní reklama na „zaručeně dobré, zdravé, pro dobré trávení, mezi jídly…“ a naivní desetileté dítě. Když ho necháme uvěřit, může skončit jako někteří účastníci vašeho pořadu?

Mělo by to brát s rezervou. Desetileté dítě je z hlediska manipulace velmi zranitelný tvor, má ještě takovou tu naivní důvěru v autority – co je správně? Když autorita řekne manipulativním způsobem „dobrou radu“ jak to udělat, čemu má potom věřit? Já bych spíš doporučila takovou „domácí radu“, třeba formou otázek, vyvíjela bych kritické myšlení – pojďme, zkusíme to, přečtěme si, co je tam napsané, z čeho je to složené… Je to sice pro vychovatele trochu složitější, ale je to určitý návod.

Dětství dnešní a dětství naše – jaký je, bráno vaším prizmatem, hlavní rozdíl?

Člověk byl dřív zvyklý, že zadarmo nic nedostane, měl se opravdu na co těšit. Já se třeba těšila na Vánoce, že budou mandarinky, že to bude jiné než po zbytek roku, že budeme péct cukroví, těšila jsem se na tábor, jeli jsme řeku, těšili jsme se, že zmokneme… V současnosti to děti nemají tak jednoduché, mají svůj život hodně rozkouskovaný na povinnosti. My také chodili do kroužků, ale předtím jsme pro sebe zašli, povídali jsme si, šli společně, zatímco dneska? Děti se tam vezou autem, jen s rodičem, šťouchají si přitom prstem do nějaké placky… My měli klíče na krku a: „Půjde Vlastík ven?“, „Mami, ještě chvilku…“ Smáli jsme se seriálu „Návštěvníci“, kde se jedly amarouny a instantní jídla, říkali jsme si „chudáci malý, oni bydlej ne někde v přírodě, ale v nějakým vesmírným tělese“… Dnešní děti by asi dneska byly šťastné, kdyby bydlely jako oni, mohly jíst amarouny a celý den nevytáhly paty z domu. V posledních letech jsem nikdy neslyšela, že by nějaké dítě prosilo rodiče: „Já nechci koukat na tu televizi, můžu ven?“ Jediné, co okolo sebe slyším, když tam jsou malé děti: „A můžu večer na počítač?“

Dostáváme se k pohybu či spíše k jeho nedostatku…

My se předháněli, kdo dokáže víc při tělocviku, jestli udělá třeba výmyk. Dneska snad děti ani neznají disciplínu šplh, při tělocviku jenom hrají míčové hry, a to by mě tedy nebavilo.

Co máte právě teď v ledničce?

Zrovna teď – a tomu určitě nebudete věřit – dcera udělala salát, dala do toho sýr, bylinky, oříšky, jen mi to dala ochutit olejem. Pak tam mám asi šest marmelád, které jsme si přivezli, mají 60 procent ovoce. Je tam také krásná štika a vinné klobásky, které určitě brzy zpracujeme. A čerstvé mléko, které zkysne, ale nezkazí se, jogurty, sýry, máslo, vejce, dva kvasové chleby. Zbytek nemáme v lednici, ten je ve spíži – pohanka, jáhly a další „zrní“. Ale jak to zaznělo i v tom pořadu, zajímavé někdy je spíš to, co v lednici není.

Nakupujete v supermarketu, nebo u lokálních prodejců?

Malý obchůdek udržuje zákazník, který tam chodí. A vzhledem k tomu, že český zákazník se naučil chodit do velkých supermarketů a vyhledává je, tak proto tu jsou, ty nám nevymyslel nikdo nahoře. Já nakupuji u dodavatelů, jezdím do Německa pro knäckebrot, je tam levnější a je tam lepší výběr. Z Budapešti jsme si přivezli úžasné papriky. Ryby například nakupuju u třeboňského rybářství. Kdo se zkrátka pídí, ten má.

Zmínila jste Budapešť – říkají vám něco vyhlášené maďarské sladkosti z listového těsta?

Vy úplně polykáte, když mluvíte o kremeších. (smích) Ne, opravdu to není moje parketa. Když nejste od dětství zvyklá na sladkosti, je vám po nich špatně. Já teď dostala od jednoho výrobce dort, a když jsem ho viděla, rovnou jsem mu říkala „nedávejte mi to, pro mě je to škoda“, mělo to navrchu i uvnitř spoustu krému, ještě byl nazdobený marcipánem – no už jenom když jsem to viděla, tak jsem řekla ne.

Víte, co je pro mě libůstka? Natenko nakrájené nějaké dobré maso, třeba švýcarská hovězí šunka. Maso je pro mne pochoutka. Když jsem byla malá, měli jsme maso z finančních důvodů jen občas. Beru ho tedy jako výjimečnou pochutinu, tak jako někdo bere čokoládu. Táta chodil rybařit, vždycky o víkendu jsme jedli ryby a já to mám od té doby spojené s nedělí – svátečním, výjimečným jídlem. Užívám si také houby všeho druhu, po liškách se můžu utlouct. Nebo – a teď zas polykám já – marmelády, kde je cítit chuť toho původního ovoce, případně fakt dobrý kompot, angrešt, ryngle, blumy, zavařeniny… A strašně ráda mám bramborové placky z vařených brambor, pečené nasucho na plotně.

Takže tohle jsou věci, které já zbožňuji, protože tohle moje babička odmalička dělala, jsem na to zvyklá a chutná mi to. Ale sladkost, po které bych se taky utloukla, tady přece jenom jedna je – takové ty malé svatební koláčky s mákem. V Řecku mi chutnaly souvlaki, v Maďarsku guláš, je řidší než náš a je v něm spousta zeleniny. Obecně mám ale pocit, že lidé přikládají jídlu moc velký význam. Měli bychom mít na paměti, že jídlo, ať se prezentuje jakkoli, je a zůstane palivem.


Ukázka z knihy MUDr. Kateřiny Cajthamlové a Mgr. Jitky Hinkové „Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky“:

Málokterá máma si je například vědoma faktu, že se její dcerka narodila s kompletním počtem vajíček ve vaječnících. Co to znamená? Že vajíčka už jen dozrávají a všechno, co se té dívence během života přihodí, je do nich poctivě vpisováno. Jejich stav je ovlivněn nejen kvalitou stravy a kontaktem s léky a toxiny, ale také tím, jestli holčička sportuje, zda se pohybuje v zakouřeném prostředí…


Zdroj: Moje zdraví
Foto: archiv Jaroslava Fišera a Ladislav Boroš, Orbis In

24.1.2013 12:16 | Markéta Ostřížková

NAHORU

Přečtením článku spálíte: Vaše váha: kg

nápověda

Pro komentování článku je nutné být zaregistrován a přihlášen.

 
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pro přesnější výpočet si prosím nastavte výši své váhy. Výpočet je samozřejmě nutné brát s určitou rezervou, protože každý má jiný metabolismus.